Belis ze Srnčího údolí
Ahoj, jmenuji se Belis
Narodila jsem 10.5.2010 mamince Tině v Chovatelské stanici "ze Srnčího údolí". Tatínka jsem ani nepoznala jmenoval se Maxi. Prý velký šampión. Starali se tam o mě moc dobře. Vyrůstala jsem ještě s dalšími šesti štěňaty. Ale jak to tak bývá dřív nebo později si pro Vás někdo přijede a začíná Vám nový živůtek. Trvalo to přesně 7 týdnu, než si mě našli. Viděli mě a mé sourozence jen na fotkách, ale děsně jsme se jim prý líbili. Ani jsem se moc nerozkoukala a 27.6.2010 si pro mě přijeli. Vybrala jsem si nové paničky sama :o) . Protože jsem byla nejmenší, nepřemýšlela jsem moc dlouho, abych nezůstala na ocet. Z mého domova jsem odjížděla jako první, byla jsem z toho moc smutná. Potom jsem si začínala postupně zvykat na moji novou smečku.
Každý den si užíváme procházek , které se postupem času zvětšovaly, tak jak jsem rostla. Nejraději chodím do lesa, který máme kousek od domova. Les mě vždycky hodně unavil až jsem usnula.
Jak jsem přijela domů, zjistila jsem, že s mým novým páníčkem budeme slavit narozeniny společně, máme se moc rádi a padli jsme si do oka. Jsem, jejich druhý pejsek. Ten první stářím umřel a proto si našli mě. Zkamarádila jsem se s velkou spoustou zvířátek kolem. Je tady o něco menší Šerchán, dobře společně vycházíme. Pomáhá mi lovit myši. Hrabe se mnou díry. Je to fajn.
Občas se taky proběhnu v ohradě s Ovečkou, zahnat je domů mi nedělá žádný problém. Pohlídám paničce i slepičky :o) a jak se zrovna nedívá trošku si i pohraju :o) .
Pak tady jsou ješte králíčci, ty mám taky moc ráda, pravidelně je kontroluji. A jak mi panička dovolí, olizuji je tak dlouho až jsou pomalu na ždímaní. Mám velkou zahradu jen pro sebe a většinou si tady pobíhám na volno. Zavřená nebývám často, nemám to moc v oblibě a jsem za to páníčkům moc vděčná.
Moje nová smečka mě má moc ráda. Občas mi vyhubují když se nudím dělám nepořádek, ale snažím se moc je nezlobit. Dokonce jsem musela jít i do psí školy. Chodíme tam vždy, když to paničce jen trošku vychází, aby ze mě nebyl nevzdělanec. Je to tam docela dobrý. Našla jsem si tam další kamarády. Už teď umím spousty povelů a v brzké době zvládnem s paničkou i nějaké zkoušky základního výcviku.
Další co mě čekalo, byla zkouška dospělosti, které říkají Bonitace. Tam jsem se pořádně opotila. Bála jsem se, abych měla všechny míry a proporce jak mám mít. Nakonec se podařilo a úspěšně jsem všemi zkouškami prošla. Až na jednu menší drobnou vadu exteriéru, moje vynikající povaha vyhrála. Mám trošku více bílé barvy než bych měla mít, ale mě a mým páníčkům to nevadí a to je hodně důležité.
Taky tam jsme zjistili, že máme absolvovat nějaké výstavy. No a to byla ze všeho učení největší nuda. Pes, aby čekal na výstavě celý den a potom si ho někdo na 3 minuty prohlídne. Řeknu vám, to bych raději někde honila ovečky, nebo běhala po lese. Výstavy jsem nesnášela ze všeho nejvíc, byla jsem z toho všeho nervózní . Proto jsme na ně s paničkou ani moc nejezdili.
Teď už jsem dospělá. Jezdíme všude možně po výletech.V zimě na hory a v létě chodíme plavat a na kolo. Snažím se je tady všechny pohlídat od zlých bytostí. To mi také jde dobře. Jsem tu s nimi spokojená a šťastná. Proto je i tak dobře hlídám.
Věříme, že se Vám budou naše stránky líbit a také si oblíbíte toto krásné inteligentní a impozantní plemeno
Velkého Švýcarského salašnického psa.